Život ve dvou

24. září 2013 v 9:19 | neverbeanother |  Moudra
Včera na večer jsem se při jízdě vlakem ze školy opět zamyslela.
Za poslední dva roky se můj život celkem dost změnil.

Díkybohu.


Koncem roku 2010 jsem se až po uši zamilovala do jistého hocha, který to se mnou bohužel asi nikdy nemyslel vážně. Byl o tři roky starší než já a měl přesně to, co jsem byla ochotná na chlapovi bezmezně zbožňovat. Zajímavý humor, přirozený šarm- navíc pro modrooké blonďáky jsem měla slabost odjakživa. Nicméně z něj nikdy nekáplo nic dobrého, teď s odstupem času to vidím naprosto jasně. Byla to taková vnitřní válka- má mě rád, nemá mě rád. Jeden den udělal něco, co naznačovalo, že je do mě taky blázen, pak zase něco, čím to efektivně popřel. A pak se třeba týden neozval.
Neustále jsem nad tou situací přemýšlela, vymýšlela různé teorie pro jeho chování, jednu chvíli jsem ho zatracovala, druhou omlouvala. Dalo by se říct, že tahle citová houpačka ze mě udělala emocionální trosku, která pomalu nebyla schopná nad ničím jiným uvažovat, ztratila motivaci a veškerou naději ve šťastné konce. Neměla jsem chuť ráno vstávat, ani večer chodit spát. Kéž bych si tehdy našla nějakou zábavu, odreagování, přinutila se myslet na jiné věci. To nehrozilo, mnohem jednodušší bylo sedět zavřená v pokoji se smutnýma písničkama a litovat se. Jediné, co mi v té době pomáhalo bylo vypovídat se mojí sedánkové kamarádce, která mě týden co týden ujišťovala v tom, že je to zkrátka a dobře idiot.

V takových časech jsem si vždycky říkala, že jestli budu mít ještě někdy normální vztah, budu si ho neskutečně vážit a už nikdy nic nepodělám.

Koncem srpna 2012 si blonďák podle všeho uvědomil, co chce- údajně jsem to byla já. Bylo už ale moc pozdě, právě jsem totiž začínala randit s drahým. Musím přiznat, že jsem se tehdy ještě rozhodovala, komu dát přednost. Pak jsem si uvědomila, že s blonďákem to bylo akorát věčné trápení (bohužel zřejmě jenom moje) a rozhodla jsem se dát šanci někomu, kdo mi ještě nestihl ublížit, na koho nemám žádné špatné vzpomínky a kdo je vážně fěšák. (nic víc jsem o něm tehdy nevěděla) a myslím, že to bylo jedno z mých nejlepších rozhodnutí v životě. Postupně jsem začala poznávat, že je toho na něm přitažlivého mnohem víc než jen obličej.

Ani nevím, proč jsem si na tuhle lovestory vzpomněla zrovna včera. Znovu se mi ale potvrdilo, že všechno zlé je k něčemu dobré. Kdyby se ke mně blondýn nechoval jako pitomec, možná bych nikdy nepoznala drahého a neměla bych, co mám teď. Není nic hezčího, než vědomí, že se máte o koho opřít. Vědomí, že existuje člověk, který vás miluje, kterému na vás záleží a udělal by pro vás cokoliv. Možnost mít se komu vyzpovídat, postěžovat si, zanadávat. Pro mě je určitý problém vždycky o polovinu menší, už jen tím, že mu o něm řeknu. Miluju zdánlivé maličkosti- třeba když přijede z práce, uděláme si horké kakao, usadíme se na posteli a vyprávíme si, co se nám za celý den přihodilo. Zbožňuju usínat s ním v objetí. Zbožňuju, když se uprostřed noci probudím a on mě k sobě přitiskne ještě víc.
A i když je to ve vztahu občas pěkná makačka, je prostě k nezaplacení tohle prožívat a sdílet život ve dvou.

Takže jsem ráda, že jsem si na smutnou příhodu z předešlých let vzpomněla. Podle mě si člověk, i když je zrovna nahoře, čas od času musí vzpomenout na to, když byl dole. Dává nám to určitou pokoru a navíc si pak o mnoho víc vážíme toho, co máme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 fakynn fakynn | Web | 24. září 2013 v 10:32 | Reagovat

V tom článku se částečně vidím. Dva a půl roky jsem to se svým, nakonec i bývalým, přítelem, měla vztah -Mám/nemám rád a já mu věčně odpouštěla a znovu se od něj zamilovávala. Po 2,5 letech jsme spolu i začali vážnější vztah, vydržel nám skoro dva měsíce. To mluví za vše. Kdybych věděla dříve, jak všechno tohle dopadne, neodmítala bych ostatní kluky, třeba bych teď nebyla sama a byla třeba šťastně zadaná. Bohužel.

2 malaika-hatia malaika-hatia | Web | 24. září 2013 v 11:47 | Reagovat

Vystihla jsi to dokonale. Taky se v tom vidím. :) Akorát já s tím blbcem ztratila 4 a půl roku života.. Ono je to asi úplně jedno, stejně teď často vážně uvažuju, že mu pošlu dárkový koš s poděkováním, že mě doslova vehnal do náruče toho nejlepšího kluka na světě. :-D
Člověk se z něčeho poučit musí. :) A ten pocit, když si pak uvědomíme o kolik líp na tom jsme teď, za to zklamání prostě stojí. :)

3 TesS TesS | Web | 26. září 2013 v 15:51 | Reagovat

Krásný článek

4 Kačí* Kačí* | E-mail | Web | 29. září 2013 v 21:24 | Reagovat

Já strávila s jedním blbcem skoro dva a půl roku, ale zase už tak nějak vím, čeho se vyvarovat, jsem v těch vztazích trochu otrkaná, "vím, co chci", umím si toho vážit, atd., a hlavně to skončilo zrovna ve chvíli, která byla ideální na to začít se seznamovat s mým současným :) takže si určitě myslím, že tady "všechno zlé je k něčemu dobré" platí :)

5 Beb Beb | 9. října 2013 v 14:51 | Reagovat

Ach jo. :D

6 BeautyAnne BeautyAnne | Web | 19. února 2014 v 10:42 | Reagovat

Pěkný článek :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama